V roce 2024 vydalo Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi reprezentativní výbor ze spisů polsko-německo-židovské revolucionářky a marxistické teoretičky Rosy Luxemburg pod názvem „Reforma, nebo revoluce?“ V uplynulém roce spatřilo světlo světa druhé nezměněné vydání. Jedná se o velmi významný počin, neboť texty této autorky vyšly v českém překladu naposledy před sedmdesáti lety.

„Já tady platím, takže to bude tak, jak chci já,“ vzteká se zákazník. Pro ty z nás, kteří pracují v obchodech či restauracích, jsou takové situace takřka denním chlebem a nezřídka se stává, že nám lezou na nervy nejen tito nepříjemní zákazníci, ale postupem času začínáme nesnášet kohokoliv, kdo překročí práh našeho pracoviště, což, jak se zdá, řadu potenciálních zákazníků překvapuje. Je to jen osobní vyhoření způsobené nahromaděnou frustrací z protivných lidí, nebo dosud neprozkoumaný projev třídních vztahů v kapitalismu? Ovlivňuje „zákaznictví“ třídní vědomí pracujících? A musí služby skutečně vypadat takhle?

Kniha z edice Zmizelá Praha nakladatelství Paseka¹ se věnuje nouzovým koloniím, seskupením provizorních příbytků vznikajících po 1. světové válce na periferiích velkých měst. Konkrétně pak těm nouzovým koloniím, které vznikly na území Prahy.

V sobotu 16. května proběhly ve Vídni velké protesty proti účasti genocidního státu Izrael v soutěži Eurovision Song Contest. Miroslova Nedvědová z kolektivu Harpyje byla u toho.

V letech 1984 – 1985 zasáhla Spojené království mohutná hornická stávka. Tento klíčový konflikt pracující třídy s nastupujícím neoliberalismem symbolizovaným britskou premiérkou Margaret Thatcherovou připomínal velké dělnické stávky v meziválečném období, stávka však ve skutečnosti neměla svou velikostí v historii obdoby – zúčastnilo se jí 142 tisíc horníků, z nichž velká část vydržela stávkovat celý jeden rok. Stát proti stávkujícím drtivě uplatnil svou represivní i ekonomickou moc, takže již nešlo o pouhou hornickou stávku, ale o zápas za zachování dělnického hnutí tváří v tvář nelítostné třídní válce; potlačení stávky nakonec znamenalo historickou porážku dělnického hnutí a upevnění vládnoucího neoliberalismu na dlouhá desetiletí. Dnes nám nezbývá než se z této historické lekce poučit – inspirovat se nespornými úspěchy a vyvarovat se napříště opakování stejných omylů.

Vzhledem k tomu, že dělníci v přístavech pracují v klíčovém uzlu řetězce vojenského zásobování Izraele, jsou jejich protesty silnou formou solidarity s Gazou.

V polovině prosince 2025 nastoupila v Česku i přes řadu protestů nová krajně pravicová vláda složená z vítězného hnutí ANO, SPD a Motoristů a nahradila tak právem nepopulární neoliberální Fialovu vládu. V době psaní tohoto článku současná vláda úřaduje čtyři měsíce a za tu dobu již stihla zbořit nejen řadu dosavadních tabu, ale také (nepochybně navzdory přání velké části voličů) přivázat Česko opět o něco pevněji do područí Spojených států a téměř nepozorovaně protlačit politiky škrtů a privatizace, které přitom minulou vládu přivedly ke konci.

Ačkoli Donald Trump nastupoval do svého úřadu se slibem, že „učiní Ameriku znovu velkou“ a  ukončí americké intervence v  zahraničí, tento slib je nyní nadobro pohřben.

Systematický útlak pracujících vládnoucí elitou je v dějinách patrný od vzniku kapitalistického výrobního způsobu. Objevují se stejné vzorce, jen zasazené do konkrétního rámce té či oné doby v dané oblasti. Snaha o zajištění maximální loajality k svému zaměstnavateli, omezení dostupnosti vzdělání a zdravotnictví, jsou základními principy, jak udržet proletariát poslušný, oddaný strážci své více či méně vědomé mizérie před úplnou katastrofou.

Deset let po takzvané „akci Fénix“ tu máme další hon na čarodějnice, konkrétně na levicové aktivisty. Tentokrát udělala policie zátah na propalestinské hnutí, a jeho členy obviňuje z žhářského útoku proti výrobci vojenských dronů v Pardubicích.