První tři texty obsažené ve výboru z roku 1955 vycházejí nyní v revidované podobě: Sociální reforma, nebo revoluce? (1899), Masová stávka, strana a odbory (1906), Krize sociální demokracie (1915). Poslední, čtvrtý spis Ruská revoluce (1918) byl publikován česky poprvé. Autorem fundovaného úvodu je Jan Májíček. Všechny překlady pořídil Karel Mika. Franz Mehring o Luxemburgové hovořil – zcela právem - jako o nejbystřejší marxistické teoretičce od dob samotného Marxe. V jejím životě a díle a v tzv. „druhém životě“ (tj. následné recepci jejích myšlenek a činů post mortem) se plně odrážejí rozpory dějin střední a východní Evropy v „krátkém“ 20. století (1914-1991), byť opustila svět prakticky hned na jeho počátku v lednu 1919.

Co se týče recepce díla Rosy Luxemburgové v českém prostředí, je situace dosti tristní. Není divu: poslední český překlad vyšel v době nastupující normalizace. Biografie v českém jazyce pak není k dispozici žádná.

Byť byla revolucionářkou tělem i duší a zastávala velmi vyhraněné politické názory, dokázala si zachovat nadhled a schopnost sebereflexe a nikdy nepropadla nenávistnému fanatismu. Svou odvahou, zásadovostí, ale současně i tolerantností a respektem k odlišným názorům si získala úctu a obdiv mnohých odpůrců, ať už z řad západoevropských socialistů nebo ruských bolševiků. Například Trockij, ač s řadou jejích teoretických závěrů nesouhlasil, o Rose v jednom rozhovoru s Leninem prohlásil, že „jedná dobře marxisticky“.

Naproti tomu Rosa se stavěla k sovětskému režimu poměrně kriticky – bolševici podle ní povyšují přechodnou autoritářskou formu na princip. Teror je však pouze nouzové, přechodné řešení. Lze předpokládat, že v souvislosti s postupujícím utužováním bolševického režimu, a to i po skončení občanské války, by se k němu později stavěla ještě kritičtěji.

Spis Sociální reforma, nebo sociální revoluce? (původně série článků z roku 1899, souhrnně publikováno 1900) vznikl jako polemika s prací Eduarda Bernsteina Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, která též původně vycházela na pokračování v tisku a souhrnně vyšla v roce 1899.

Bernstein zde přichází se zásadní revizí marxismu. Sociální demokracie se má podle jeho názoru transformovat ve „stranu demokratické socialistické reformy“. Dochází údajně ke zmírňování antagonismů v rámci kapitalistického systému. Projev toho spatřuje jednak v úvěrovém systému a v rozvoji trustů a kartelů, jednak v rostoucí roli odborů, dělnických družstev i samotnýchsociálně demokratických stran (kdy kapitalismus prý vstupuje do věku permanentní prosperity). Ty se mají zaměřit na postupné zlepšování podmínek pracujících, nikoli na přípravu sociální revoluce.

Rosa argumentuje, že kartely a úvěr jen zesilují rozpor mezi způsobem výroby a způsobem směny a současně také mezi způsobem výroby a způsobem přisvojení (a v důsledku tedy mezi kapitálem a prací). Stabilizace systému, o níž hovoří Bernstein, je jen krátkodobá a zdánlivá – svět se ve skutečnosti žene vstříc stále katastrofálnějším krizím. Ostatně, v druhém vydání Sociální reformy, nebo sociální revoluce? mohla již Rosa přinést empirická data o nových krizích z let 1900 a 1907.

Bernsteinovy ekonomické vývody mají samozřejmě důsledky i v oblasti ideologické a politické. Socialismus přichází o svůj materialistický základ a je možno jej šířit pouhou osvětou a vzděláváním mas.

Od autentického marxismu se Bernstein zásadně odchyluje i v pohledu na stát. Nechápe jej jako nástroj útlaku v rukou vládnoucí třídy, ale jako neutrální instituci stojící nad třídami. Dělnická třída (respektive její političtí zástupci) můžou kapitalistický stát beze zbytku převzít a pomocí postupných reforem nastolit socialismus. Naproti tomu Marx volá po rozbití kapitalistického státu, respektive po ustavení dočasného dělnického „polostátu“ v období následujícím bezprostředně po proletářské revoluci. Tento „polostát“ však musí co nejrychleji odumřít, rozplynout se ve strukturách dělnické samosprávy.

Bernstein také navrhuje jako jeden z prostředků postupného přechodu k socialismu masové zakládání družstev, jež by byla pod správou samotných zaměstnanců. Ta by ovšem musela v podmínkách kapitalismu nutně přistoupit na zákony podnikatelské soutěže. Jedná se tedy opět o slepou uličku!

Lze si snadno domyslet, jak by se Rosa Luxemburg stavěla k dnešním sociálně demokratickým stranám, které se už dávno zřekly marxismu, ve své většině rezignovaly i na pouhé používání pojmu socialismus a v principu tedy nejsou už ani reformistické, nýbrž sociálně liberální.

Je ale třeba zdůraznit, žeLuxemburgová na rozdíl od „ultralevých“ principiálně nezavrhovalajakékoli reformy. Stavět je do protikladu k sociální revoluci podle ní nedává příliš smysl. Reformy však nemají být prováděny jako cíl samy o sobě, nýbrž jenom jako prostředek ke zlepšování pozic dělnické třídy, který ji tak připravuje na konečný cíl – převzetí politické moci. Krom toho tyto reformy mají být především výsledkem aktivity samotných pracujících, nikoli vůle jejich zástupců v parlamentu či odborových předáků. Rosa i zde jednoznačně stojí na pozicích autentického marxismu vyjádřených tezí: „Emancipace pracujících musí být dílem pracujících samotných.“

A tato myšlenka prostupuje jako leitmotiv celým jejím dílem i praktickou politickou činností. Společně s Gyorgy Lukácsem, Antoniem Gramscim, případně i s Louisem Althusserem, tak patří k osobnostem levicového hnutí, které přísně vycházely z Marxovy (a Engelsovy) metody a současně přijímaly i základní teoretický arzenál klasického marxismu.Přitom však tuto teorii nikdy nepojímaly dogmaticky,nýbrž jako návod pro politickou praxi s přihlédnutím ke konkrétním dobovým a místním podmínkám. U Rosy Luxemburg je tento přístup patrný zvláště – vždy se snaží chápat marxismus z jeho vnitřní logiky - nenadřazuje teorii metodě ani naopak. V případě „rosismu“ se jedná o nejautentičtější rozvinutí marxismu se zřetelem k podmínkám rané epochy imperialismu, kolonialismu a monopolního kapitalismu. Ale její spisy mohou být podnětné i v boji za všelidskou emancipaci v 21. století. Vždyť kapitalismus přese všechny drobné i výraznější změny, jimiž za posledních sto let prošel, je ve své podstatě totožný systém, řídí se stále stejnými zákony.

Je tedy určitě dobře, že se nejzásadnější texty této revolucionářky dostávají českému čtenáři opět do rukou.