V roce 1920 byla tehdejší Praha sloučena s třiceti sedmi předměstími. Připojená území se do té doby za součást města dala považovat jen těžko. Z většiny byla tvořena usedlostmi, vesnicemi, polovesnicemi, poli a nespoutanou přírodou.

To se záhy začalo měnit. Továrny a podniky rostly jako houby po dešti a za prací se sem stěhovalo čím dál více lidí z venkova. Bylo potřeba všechny někde ubytovat, ale město nestíhalo stavět dost rychle. Nové byty a domy byly drahé a pro dělníky nedosažitelné. Lidé se tak mačkali v přeplněných činžovních domech, které na tolik lidí nebyly stavěné, nebo hledali způsoby, jak se ubytovat mimo místa určená k bydlení – zahrádky, lomy, pole… Tam si nájemníci natahali vyřazené vozy, železniční vagony, nebo svépomocí postavili více či méně provizorní přístřeší. Takových kolonií vzniklo v meziválečných letech až 61.

V knize najdete fotografie a obrazy, zachycující jejich podoby. Díky leteckým snímkům a podrobným plánům Prahy zachycuje kniha i jejich přesné umístění. Kolonie následují plynule za sebou, tak jak na sebe navazují geograficky. Podle obsahu je možné dohledat konkrétní nouzovou kolonii. S pomocí knihy je tak možné vystopovat pozůstatky těchto kolonií v jednotlivých pražských čtvrtích.

Fotografie dotváří články z dobového levicového tisku a komentáře, informující čtenáře o každodenním životě a životní úrovni konkrétní kolonie.

Právě dnes je dobré na to, že nouzové kolonie v Evropě a v Československu existovaly, nezapomínat. Když se totiž koukáme na cestopisné dokumenty, málokdy nás napadne, že v Evropě existovala místa, která připomínají africké a jihoamerické slumy. Stejně jako slumy se i kolonie setkaly s různým zacházením ze strany politiků. Někde město do kolonie postavilo vodovod, zavedlo elektřinu a kanalizaci, nebo dokonce postavilo zděné domky. Jinde čelily šikaně v podobě restrikcí a bourání bez náhrady.

I přes všechny těžkosti se v některých nouzových koloniích podařilo lidem vybudovat fungující komunitu. Vznikaly zde konzumy, hospody, školy, sportovní kluby i ochotnická divadla. Lidi si zde pomáhali, postupně své domy vylepšovali a tak se některá místa podařilo zachovat dodnes. Příkladem může být třeba kolonie Bohdalec - Slatiny. Tato místa jsou urbanistickým unikátem a mohou sloužit jako inspirace pro další městskou výstavbu.

S rostoucí krizí bydlení se také pomalu dostáváme do situace, kdy by podobná místa mohla zase vznikat. Byty drahé, platy nízké. Většina nových bytových domů jsou plné luxusních bytů, na které Češi nedosáhnou. Na stránkách realitních kanceláří se objevují nezateplené plesnivé chaty, sklepy a půdy a nájemníky nacházejí.

V knize se dozvíme, že jediná politická strana, která se tématu nouzových kolonií věnovala, byla tehdejší KSČ. Nejvyšší odhady uvádějí, že v nouzových kolonií žilo tenkrát okolo dvaceti tisíc lidí. Praha tehdy měla už skoro 700 000 obyvatel. Která dnešní strana by byla ochotná cílit na tak malou skupinu? Která strana by tento problém tematizovala ve volební kampani? Možná nás vzestup KSČ v meziválečných letech může ujistit, že žádná skupina není příliš marginální a že solidarita je sexy.

1Zmizelá Praha – Nouzové kolonie, autoři Martin Dolejský a David Platil, rok vydání 2025,ISBN: 9788076373372, počet stran 199