Bolestná deindustrializace

Druhá polovina 20. století znamenala v celém západním světě úpadek hornictví. Zatímco na vrcholu v období mezi světovými válkami fungovalo ve Spojeném království cca 2,5 tisíce dolů, ve kterých pracoval přes milion horníků, na začátku 80. let zůstávalo v provozu již jen kolem 200 dolů zaměstnávajících 200 tisíc lidí.¹ Podobná situace existovala v USA i zemích západní Evropy. Šlo o součást širšího procesu deindustrializace, při kterém se průmyslová výroba postupně přesouvá do zemí třetího světa s levnější pracovní silou a hojnou zásobou přírodních zdrojů. Bohaté uhelné sloje byly v Evropě postupně vytěženy a dobývání uhlí z těch zbylých se stávalo stále více technicky náročnějším a nákladnějším. Kvůli tomu nemohlo postupně uhlí ze západoevropských zemí cenově konkurovat levnějšímu uhlí ze zbytku světa; díky novým technologiím a zdrojům energie navíc uhlí ztratilo své dominantní postavení na energetickém trhu ve prospěch ropy (doprava) a zemního plynu (vytápění). Na druhé straně pak pokročilejší důlní mechanizace sice přispěla k růstu efektivity práce, ale zároveň způsobila, že se spousta horníků stala nadbytečnými a přišla o práci.

Ve Velké Británii tak v 60. letech došlo k restrukturalizaci celého průmyslového odvětví, při kterém byl počet horníků během jedné dekády snížen o více než polovinu – z přibližně 700 tisíc horníků v roce 1958 klesl na cca 300 tisíc za pouhých deset let. Konzervativní i labouristické vlády tehdy v duchu tzv. poválečného konsenzu na potřebě sociálního smíru spolupracovaly s odbory na rekvalifikačních programech a hledání nového zaměstnání pro propuštěné horníky, aby sociální dopady byly co nejmenší. Útlum těžby však byl příliš rychlý a tempo vzniku nových pracovních míst mu nepostačovalo, nabízená práce byla oproti hornictví navíc často hůře placená a nestabilní. Na většině míst selhala podpora rozvoje regionů, ze kterých se stávaly sociálně vyloučené lokality s brownfieldy. Zavírání dolů a stěhování se za prací mělo devastující vliv na tradičně pospolité komunity v havířských obcích – hornické rodiny, které často i po generace vedle sebe žily, přátelily se a společně pracovaly, se nyní musely navždy odloučit, útlum těžby se proto mezi nimi setkával s pochopitelným odporem. V roce 1968 nakonec muselo být tempo zavírání dolů zpomaleno.

Britské doly byly od znárodnění Attleeho labouristickou vládou v roce 1947 státní a spravovala je státní korporace National Coal Board (NCB), samotné postavení horníků však bylo dlouhodobě neuspokojivé. Přestože se díky mechanizaci produktivita práce v dolech během 60. let zvýšila o celých 70%, bylo britské hornictví dlouhodobě ztrátové a mzdy horníků byly drženy nízko. Zatímco v roce 1948 byla průměrná mzda horníků o 29% vyšší než průměrná mzda průmyslových dělníků, v důsledku dlouhodobého nezvyšování mezd byly v roce 1970 jejich mzdy naopak o 3% nižší.² Hornické odbory sdružené ve svazu National Union of Mineworkers (NUM) se přes to nacházely ve stavu apatie a staří odboroví funkcionáři zpohodlnělí ve svých funkcích od války prakticky nevystoupili s žádnými vážnějšími požadavky vůči vládě. Naopak, v roce 1966 uzavřela NUM s NCB dohodu o mechanizované těžbě (National Power Loading Agreement), která sice zaváděla sjednocený systém odměňování, ale i nové tvrdé výkonnostní normy – mechanizace tak přinesla více práce pro méně lidí, kteří byli špatně placeni a pracovně přetěžováni.

Obrozené dělnické hnutí

Dělnické hnutí, které zůstávalo dlouhá léta v útlumu, bylo opětovně probuzeno až revoluční společenskou situací na konci 60. let, který se nesl v duchu masivních studentských a protiválečných protestů. Spolu s tím docházelo k postupné obrodě odborů, do jejichž vedení byli voleni mladí radikálové, kteří zde po letech nahrazovali staré zkostnatělé funkcionáře.

V dané společenské situaci to byla paradoxně (či naopak příznačně) sociálnědemokratická Labour Party, za jejíž vlády byly podniknuty první útoky proti odborům. Během prvního funkčního období labouristického premiéra Harolda Wilsona v letech 1964 – 1970 čelila jeho vláda několika dělnickým stávkám, například šestitýdenní stávce námořníků roce 1966, kterou Wilson nebývale ostře zkritizoval jako politický útok. Wilson opakovaně vystupoval proti neautorizovaným divokým stávkám (tzv. wildcat strikes), poškozujícím dle jeho slov národní ekonomiku a podkopávajícím autoritu jeho vlády – jeho sociálnědemokratické duši se zkrátka příčily veškeré radikální dělnické akce, které nemohl jako obyčejně vyřešit při pověstných nočních debatách s pupkatými odborářskými funkcionáři nad pivem a sendviči na Downing street 10. V roce 1969 pak předložila Wilsonova vláda návrh nové politiky nazvaný In Place of Strife („Namísto sváru“) s návrhem legislativy omezující právo na stávku, např. zákazem neoficiálních stávek, povinným odkladem stávek a smírčím řízením před státním orgánem s pravomocí udělování pokut (podobné prvky bychom mimochodem našli i v současném českém zákoně o kolektivním vyjednávání). Návrh se setkal u odborových svazů i některých členů Labour Party s odporem a byl rychle stažen, v pozdějších letech však zmíněné body jako přes kopírák realizovaly vlády Konzervativců.

V této atmosféře vypukla v říjnu 1969 ve Velké Británii první hornická stávka od druhé světové války. Bezprostřední rozbuškou se stala neuspokojivá situace tzv. povrchových dělníků v dolech (často staří havíři, kteří kvůli podlomenému zdraví již nemohli pracovat pod zemí), kteří měli oproti svým kolegům výrazně nižší mzdy při delší pracovní době. Tehdy se na scéně poprvé objevil mladý 30letý odborář a levicový aktivista Arthur Scargill, který 11. října vedl dělnickou delegaci k regionálnímu vedení hornických odborů NUM v Yorkshire s požadavkem akce na podporu povrchových dělníků. Poté, co předseda regionální odborové organizace odmítl jejich požadavek, byl přítomnými dělnickými delegáty ze své funkce odvolán a vzápětí byla vyhlášena stávka, ke které se během 48 hodin připojilo 70 tisíc horníků. Požadavky stávkujících se rozšířily na obecné zvýšení mezd a na mnoha místech byly spontánně zakládány akční stávkové výbory s cílem obejít pasivní vedení odborů. Centrem stávky se staly regiony Yorkshire a Middlands v severovýchodní a střední Anglii, kde se nacházela většina funkčních dolů, k dalším centrům pak patřily tradičně radikální dělnické regiony ve Skotsku a Walesu. Tam, kde byli dělníci méně radikální a nepřidali se ke stávce, byly poprvé vysílány mobilní skupiny protestujících s transparenty – tzv. flying pickets. Řada takových demonstrantů (picket line) dokázala účinně zablokovat vstup pracujícím zaměstnancům na pracoviště a s případnými stávkokazy se vypořádala ručně. Stávka však nakonec zůstala divokou a neoficiální, protože vedení odborového svazu NUM ji nepodpořilo; po dvou týdnech nakonec bylo s NCB dohodnuto mírné zvýšení platů, které bylo navzdory odporu Yorkshirské sekce přijato v celostátním hlasování všech odborově organizovaných horníků. Navzdory smíšeným výsledkům však ukázala stávka dosud dřímající sílu dělnického hnutí – toto náhlé probuzení nazval Scargill nadsazeně „říjnovou revolucí“.

Síla organizovaného dělnictva

Politická situace ve Spojeném království se ještě více vyostřila po nečekaném vítězství opozičních Konzervativců v parlamentních volbách v roce 1970. Jejich lídr a následný premiér Edward Heath představil již před volbami na konferenci v hotelu Selsdon pravicový ekonomický program prosazující volný trh a deregulaci ekonomiky, kvůli kterému si od Wilsona vysloužil hanlivou přezdívku Selsdon Man (podle podvržené fosilie pračlověka Piltdown Man).³ Došlo ke snížení daní z příjmů a k typicky liberálnímu přechodu od přímých daní k nepřímým v podobě zavedení daně z přidané hodnoty, takže hlavní daňové břemeno bylo přeneseno na obyčejné pracující spotřebitele. Dále došlo k osekání veřejných výdajů například v podobě škrtů ve školství, kde na sebe jako ministryně poprvé upozornila Margaret Thatcherová (zrušením mléka zdarma pro děti na základních školách si vysloužila přezdívku Thatcher, the Milk Snatcher, tj. zlodějka mléka). V roce 1971 pak byl přijat zákon Industrial Relations Act omezující moc odborů a právo na stávku, a to i navzdory masivní protestní kampani britských odborových svazů s názvem Kill the Bill, zahrnující demonstrace či jednodenní stávku 1. března, do které se zapojil 1,5 milionu pracujících.

9. ledna 1972 odborový svaz NUM vyhlásil první oficiální hornickou stávku od roku 1926. Příčinou byla stále neuspokojivá výše mezd horníků, která dlouhodobě nedosahovala úrovně u ostatních dělnických profesí. Ke stávce trvající nakonec 7 týdnů se připojili horníci ze všech britských dolů, kteří se stali názorným příkladem toho, že organizovaná dělnická třída představuje obrovskou moc. Spojené království se díky stávce ocitlo ve vážné energetické krizi – zastavení produkce uhlí, které bylo hlavním zdrojem výroby elektřiny i vytápění, způsobilo v mrazivých zimních měsících po celé zemi opakující se výpadky, což si na mnoha místech vyžádalo uzavření škol a mnoha podniků. Heathova vláda byla proti tomu naprosto bezradná. Díky osvědčeným mobilním skupinám flying pickets se stávkujícím horníkům dařilo blokovat i vjezdy do uhelných skladů, takže odsud nemohlo být distribuováno uhlí; ke stávce se solidárně připojovali železniční a přístavní dělníci, kteří odmítali vykládat nákladní vlaky a lodě s uhlím, i zaměstnanci tepelných uhelných elektráren. Stávku nepodpořila pouze odborová organizace důlních předáků, dozorců a obsluh NACODS, jejíž členové představovali vedoucí zaměstnance a kvalifikovaný personál nacházející se v typickém třídně protichůdném postavení. Na mnoha místech docházelo k fyzickým potyčkám stávkujících horníků s těmito stávkokazy, což nakonec vedlo k tomu, že jim jejich zaměstnavatel NCB raději přiznal překážku v práci a placené volno.

Stávka se vyostřila 3. února, kdy při pokusu prolomit blokádu picket line přejel jeden stávkokaz řídící nákladní vůz s uhlím stávkujícího horníka Freda Matthewse, který následně zemřel. To vyvolalo násilné nepokoje, které kulminovaly týdenní bitvou o Saltley Gate (ve skutečnosti k ní došlo v nedalekém Nechells) u Birminghamu, kde se nacházel poslední fungující uhelný sklad v zemi. Policie se zde pokoušela násilím zajistit volný průjezd nákladních vozů s uhlím, proti nim se sem však postupně sjelo až 15 tisíc protestujících z celé Velké Británie, kteří cestu zablokovali. Po týdnu násilných potyček nakonec policie 10. února kapitulovala a sklad byl definitivně uzavřen – šlo o velké vítězství stávkujících horníků. Po zákonné lhůtě 30 let bylo v roce 2003 odtajněno, že vláda tajně plánovala vytvoření skupin rozbíječů stávek a na letecké základně ve Skotsku byly připravovány stovky nákladních vozů, které měly dělnické blokády násilím prolomit, k jejich nasazení však nakonec naštěstí nedošlo. Heathova vláda byla mezitím nucena kvůli energetické krizi vyhlásit 9. února ve Spojeném království nouzový stav a při následných jednáních přistoupila na mzdové požadavky stávkujících horníků. Úspěšná stávka pak byla ukončena 28. února.

K Heathově smůle pak zasáhl v říjnu 1973 celý západní svět tzv. ropný šok, když Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) rozhodla o snížení těžby ropy a zároveň uvalila embargo na země podporující Izrael. Raketový růst cen ropy vyvolal energetickou krizi a celosvětovou hospodářskou recesi, která definitivně ukončila období poválečné prosperity. Britská ekonomika se již předtím nenacházela v nejlepší kondici, když byla ve stavu poprvé popisovaném jako stagflace – rostoucí inflace kombinované s ekonomickou stagnací a vysokou nezaměstnaností. Růst mezd neodpovídal výši inflace a zemí otřásala nekončící vlna dělnických stávek v různých odvětvích. K další stávce se připravovali i horníci a vláda s blížící se zimou reagovala na nedostatek uhlí pro chod ekonomiky 13. prosince zavedením třídenního pracovního týdne, tj. průmyslová spotřeba energie byla omezena na pouhé 3 dny v týdnu. Atmosféra v zemi připomínala válečný stav, když bylo televizní vysílání vypínáno ve 22:30 a byla zkrácena otevírací doba hospod.

24. ledna 1974 pak hornický odborový svaz NUM skutečně vyhlásil další celostátní stávku, když pro ni hlasovalo přes 80% jeho členů – tedy 188 tisíc horníků. Stávka začala 5. února, na což unavený Heath reagoval již o dva dny později vyhlášením předčasným parlamentních voleb, které dle jeho sloganu Who governs Britain? měly rozhodnout o tom, zda zemi řídí vláda nebo odbory. Vedení NUM podporující opoziční labouristy na to reagovalo snahou o zmírnění revolučního étosu protestů a zakazovalo radikální texty na transparentech, které musely být předem schvalovány organizátory a dostat známku; studenti a další sympatizanti pak byli od účasti na protestech vyloženě odrazováni. Znechucení voliči nakonec rozhodli tak, že volby skončily patovou situací a ani jedna ze dvou velkých stran nezískala nadpoloviční většinu v parlamentu (tzv. hung parliament); třetí Liberal Party však odmítla podpořit Heathovu vládu a ten byl nucen rezignovat. Do funkce premiéra se tak vrátil labourista Harold Wilson, jehož menšinová vláda okamžitě zvýšila horníkům mzdy o 35 % (a následující rok pak o dalších 35 %) a stávka byla 8. března ukončena.

Konec poválečného konsenzu

Labouristickým vládám se sice podařilo dočasně stabilizovat situaci v zemi a v roce 1975 i zastavit ekonomickou recesi, inflace však i nadále zůstávala vysoká a pohybovala se v řádu desítek procent ročně. Na přelomu let 1978/1979 tak zemi postihla další vlna dělnických stávek, která si vysloužila přezdívku Winter of Discontent („Zima nespokojenosti“, podle obratu z Shakespearovy hry Richard III.). V listopadu 1978 stávkovali zaměstnanci automobilky Ford, kteří si vymohli zvýšení mezd o 17 %, což bylo výrazně nad limitem 5%, který vláda stanovila pro růst mezd státním zaměstnancům. Následovala tak vlna stávek zaměstnanců ve státním sektoru požadujících odpovídající zvýšení platů a zemi v době nebývale chladné a kalamitní zimy zasáhly výpadky v dopravě, technických službách či ve zdravotnictví. Labouristický premiér Callaghan (který v roce 1976 nahradil Wilsona v čele vlády) se veřejně znemožnil tím, když si v této situaci dopřál po mezinárodní konferenci na Guadeloupe dovolenou na tropickém ostrově Barbados, odkud se vrátil krásně opálen a pln humoru a rozměry krize se snažil zlehčovat, což britské noviny The Sun ironicky komentovaly známým titulkem „Krize? Jaká krize?“. V březnu pak britský parlament vyslovil Callaghanově menšinové vládě nedůvěru.

To otevřelo cestu volebnímu vítězství opoziční Konzervativní strany v čele s Margaret Thatcherovou. Ta slibovala ekonomické reformy v duchu neoliberalismu s cílem boje proti inflaci i omezení moci odborů, které podle ní uvrhly zemi do chaosu; v předvolební kampani, ve které využila služeb marketérů z PR agentury Saatchi & Saatchi, bylo jejím hlavním sloganem heslo Labour Isn’t Working. Volby v roce 1979 znamenaly největší politickou změnu ve Spojeném království od roku 1945, když tradiční třídní rozdělení na dvě strany přestalo platit a ke Konzervativcům přešla i část nespokojených voličů identifikujících se jako dělnická třída. Konzervativní strana se pak udrží u vlády po celých následujících 18 let.

Ideologie tzv. thatcherismu se opírala o ekonomický neoliberalismus a tehdy populární ekonomickou teorii monetarismu. Vedle klasického omezování vládních výdajů a daňových úlev pro podnikatele byl v rámci boje proti inflaci a v zájmu ekonomického růstu zlikvidován sociální stát existující ve Spojeném království od 40. let, na který se dosud žádná z předchozích pravicových vlád neodvažovala sáhnout. Byly opuštěny keynesiánské zásady, které byly dosud v tichosti přijímány jako vědecký fakt; došlo k deregulaci ekonomiky v duchu demagogického sloganu There is no alternative, podle nějž je tržní ekonomika jediným fungujícím modelem a debaty o jakýchkoli alternativách jsou zbytečné; vláda přikročila též k privatizaci mnoha státních podniků znárodněných po 2. světové válce. Nová pracovněprávní legislativa měla přinést flexibilní trh práce s jen minimální ochranou zaměstnanců před výpovědí, nezaměstnanost se tak během pár let zdvojnásobila na celé 3 miliony. Po počáteční ekonomické recesi v letech 1980 – 1982 skutečně přišel ekonomický boom, ovšem za cenu milionů zničených životů.

Mezi nejvíce ohroženými profesemi byli dle očekávání horníci. Ceny uhlí na světových trzích byly v 80. letech již cca o 25 % nižší než byla cena britského uhlí a hornictví tak muselo být mohutně dotováno ze státního rozpočtu. Z toho důvodu naplánovala britská vláda postupné uzavření všech britských dolů a přechod na levnější dovoz uhlí ze zahraničí. Jak již bylo řečeno výše, problémem nebylo samotné ukončení těžby uhlí, ale fakt, že nebyl zajištěn další rozvoj dotčených regionů a vznik nových pracovních míst, takže se z nich stávaly vyloučené lokality a ekonomická migrace ničila místní komunity. Oznámení plánovaného uzavření 23 dolů tak přivedlo zemi již v lednu 1981 na pokraj další hornické stávky. Protože vláda tehdy v zimním období disponovala zásobami uhlí pouze na 6 týdnů a nechtěla již znovu riskovat podobnou situaci jako v roce 1972, byla nucena ustoupit – jak se mělo později ukázat, Thatcherová se z této tvrdé lekce dokázala poučit. Většina z plánovaných uzavření dolů byla nakonec stejně v následujících letech postupně realizována, jejich dopady však byly alespoň zčásti zmírněny převedením většiny zaměstnanců do jiných dolů a zvýšením odstupného.

V roce 1982 byl novým předsedou hornického odborového svazu NUM zvolen nám již známý bouřlivák Arthur Scargill profilující se jako radikální socialista. Jeho hlavním soupeřem se měl stát Ian MacGregor, kterého Thatcherová jmenovala do čela NCB. MacGregor se již předtím proslavil jako zlý muž v čele britského ocelářského průmyslu, když jako předseda státního podniku British Steel provedl masivní restrukturalizaci, při které byla propuštěna více než polovina ze 166 tisíc zaměstnanců, a to i navzdory tříměsíční celostátní stávce. Bylo jasné, že NUM i NCB směřují k velkolepé konfrontaci, na kterou se obě strany náležitě připravovaly. V letech 1982 – 1983 byla v NUM celkem třikrát neúspěšně navržena celostátní stávka, členové odborů si jí však nikdy neodhlasovali.

Od počátku rozpory

6. března 1984 oznámila NCB v čele s MacGregorem plánované uzavření dalších 20 dolů, čímž by o práci přišlo na 20 tisíc horníků (ve skutečnosti však tajně plánovala uzavřít během 3 let přes 70 dolů⁴). Již ve stejný den zastavili na protest práci horníci na dole v Cortonwoodu, který patřil k první pětici dolů, které měly být dle zveřejněného plánu zavřeny již během pár týdnů. V následujících dnech se stávka rozšířila i na ostatní doly v Yorkshire a 12. března pak odborový svaz NUM pod Scargillovým vedením vyzval k celostátní hornické stávce s požadavkem zastavení překotného zavírání dolů z čistě ekonomických důvodů. Výkonný výbor NUM se po několika týdnech těžkého rozhodování rozhodl nepořádat o stávce celostátní hlasování, zřejmě kvůli obavám z výsledků, když se při předchozích třech hlasováních v letech 1982 – 1983 většina horníků vyslovila proti. Podpora pro stávku se lišila region od regionu, přičemž tam, kde bezprostředně nehrozilo brzké zavírání dolů byla vůle stávkovat logicky o něco nižší, průzkumy veřejného mínění mezi horníky však ukazovaly, že většina z nich stávku podporuje. Rozhodnutí nepořádat hlasování je tak dodnes kontroverzní – Scargill a vedení NUM byli obviňováni z nedemokratičnosti, tlak na uspořádání hlasování však byl spíše kampaní konzervativní vlády a pravicových médií, kteří v něm viděly příležitost, jak oslabit jednotu dělnické třídy. Vedení NUM ve skutečnosti nemělo příliš na výběr, protože stávka v Yorkshire vypukla spontánně nezávisle na něm a bylo potřeba na její podporu rychle zmobilizovat horníky ze zbytku země, což se ostatně z velké části podařilo.

Do stávky se zapojila většina britských horníků – 142 tisíc z celkových 187 tisíc horníků (nepočítáni zbylí zaměstnanci dolů).⁵ Rozhodnutí o vyhlášení stávky však zůstávalo na jednotlivých regionálních organizacích, což vyústilo v rozkol v NUM. Některé regionální organizace v oblasti Middlands ve středu Anglie s podporou stávky váhaly a uspořádaly zde o stávce členská hlasování, ve kterých se většina jejích členů vyslovila proti stávce. O příčinách toho se od té doby vedla dlouhá diskuze – menší radikálnost místních horníků byla dána zřejmě tím, že nebyli bezprostředně ohroženi uzavíráním a pobírali v průměru vyšší platy než jinde, navíc šlo často o horníky, kteří sem byli v nedávné době převedeny z jiných částí země, takže zde neexistovala taková komunitní soudržnost. Scargill a vedení NUM zjevně podcenili nebezpečí těchto regionálních rozdílů, které nedokázali politicky překonat – navzdory možným osobní antipatiím se zdejšími funkcionáři se mohli například pokusit zmobilizovat místní členskou základnu prostřednictvím masových mítinků a demokratických diskuzí, o nic z toho se však ani nepokusili. Ke stávce se opět nepřipojily ani odbory důlních odborníků NACODS, jejichž členové sice většinově hlasovali pro stávku, ale rigidní stanovy požadovaly souhlas 2/3 členů, kterého nebylo dosaženo. Na základě precedentu z roku 1972 přiznávající jim překážku v práci však většina zůstala doma a stávky nenarušovala.

Scargill spoléhal na osvědčenou kampaň s příjezdem flying pickets z radikálnějších regionů, kteří budou blokovat vstupy na pracoviště. Tyto akce však tentokrát nedosáhly takových úspěchů jako v 60. a 70. letech a situace se na mnoha místech postupně zvrhla v násilí. Zejména v regionu Nottinghamshire docházelo k násilným střetům mezi stávkujícími a pracujícími zaměstnanci pokoušejícími se dostat do práce. Dle svědků šlo spíše o selhání diplomacie – nerozhodnutí horníci většinou v prvních dnech respektovali stávkující a nepokoušeli se projít přes blokádu picket lines, s vyostřující se situací však vzrůstala vzájemná nevraživost a násilí na obou stranách.

Třídní válka

Cílem stávky bylo postavit vládu před hrozbu opakování energetické krize z roku 1972 a vynutit si na ní ústupky. Nevýhodou však bylo, že stávka tentokrát vypukla na samém konci zimy, kdy spotřeba uhlí klesala. Vláda Margaret Thatcherové se na ni navíc dobře připravila. Již v roce 1977 byla v Konzervativní straně předložena tzv. Ridleyho zpráva vypracovaná Nicholasem Ridleym, zakládajícím členem neoliberálního think tanku Selsdon Group, který se zasazoval o zmenšení moci odborů narušujících podle něj tržní mechanismus.⁶ Ridley na základě zkušeností s úspěšnými masovými stávkami v 70. letech definoval novou strategii, jak jim může konzervativní vláda napříště odolat a porazit je. Přestože plán unikl na veřejnost již v roce 1978, vedení odborů mu nevěnovalo dostatečnou pozornost a nedokázalo mu přizpůsobit svou taktiku.

Ridleyho plán pro případ hornické stávky spočíval ve vytvoření vládních nouzových zásob uhlí na minimálně 6 měsíců dopředu. Některé tepelné elektrárny byly přestavěny tak, aby byly schopné spalovat i ropu a bylo investováno do nákupu dieselových generátorů. K dovozu uhlí ze zahraničí se v nouzovém režimu měly používat pouze přístavy bez odborově organizovaných dělníků. Byly najaty celé flotily nákladních automobilů k přepravě uhlí, smluvní dopravci při tom směli najímat pouze řidiče, kteří nebyli členy odborů – po ocelářské stávce v roce 1980 se ti, kteří nebyli ochotni projíždět skrz blokády stávkujících, ocitli na černé listině.

Dělníci byli navíc vystaveni nechutnému existenčnímu nátlaku, když Thatcherové vláda v roce 1980 omezila zákonem sociální dávky vyplácené rodinám stávkujících zaměstnanců.⁷ Za účelem „vyrovnání vyjednávací rovnováhy mezi zaměstnavateli a odbory“ nadále neměly rodiny stávkujících nárok na pomoc v hmotné nouzi (!) a státní příspěvky jim byly kráceny o fixní částku údajně odpovídající tzv. stávkovnému, tj. příspěvkům, které jim ze své kasy vyplácely jejich odborové organizace (v praxi však odborovým organizacím tyto finance během stávky rychle došly). Bylo by tak nespravedlivé označovat všechny z oné pětiny horníků, kteří se v roce 1984 nikdy nepřipojili ke stávce, automaticky za stávkokazy. Těžké morální dilema účasti na stávce tváří v tvář ohrožení přístupu k základním životním potřebám pro členy své rodiny bohužel vedlo k rozbití mnoha starých přátelství i mezilidských vztahů na pracovišti.

Vedle toho byla na základě Ridleyho plánu posílena policejní ochrana stávkokazů. Byly organizovány mobilní policejní jednotky schopné zasáhnout kdekoli po Spojeném království proti protestujícím flying pickets. Již na začátku stávky byla zmobilizována policie po celé zemi s cílem zabránit jejich příjezdu k pracujícím dolům. Celý Nottinghamshire tak byl prakticky neprodyšně uzavřen, když policie uzavřela komunikace vedoucí do regionu a podezřelé osoby do něj nepouštěla – z právního hlediska šlo o jasně nezákonné omezování svobody pohybu. Proti demonstrantům v picket lines blokujícím vstup stávkokazům do dolů bylo použito násilí a již 15. března byl při potyčce v Ollertonu zabit stávkující horník David Gareth Jones (verze o tom, jak k tomu došlo, se různí, ale pravděpodobně utrpěl zranění po natlačení na plot). Dalším mrtvým pak byl 15. června Joe Green, kterého přejelo těžké nákladní auto s uhlím, které policie očividně klidně nechala projet s cílem prorazit blokádu protestujících. Během jednoho roku stávky pak policie při protestech zadržela přes 11 tisíc lidí, z nichž více než 8 tisíc následně čelilo trestnímu stíhání a 150 – 200 skončilo ve vězení; cca 9 tisíc lidí bylo v souvislosti s tím vyhozeno z práce.

Britský trockista Alex Callinicos popisuje postup vlády Margaret Thatcherové proti hornické stávce jako předem připravenou organizovanou třídní válku⁸, ve které policie fakticky plnila úlohu armády. Šlo proto již o něco více než o hornickou stávku – a sice o samotnou existenci dělnického hnutí.

Zrada versus solidarita

Hlavním faktorem vítězství Margaret Thatcherové a její vlády bylo to, že se jí podařilo rozbít jednotu dělnické třídy a hornickou stávku politicky izolovat.

Stávka nikdy nezískala podporu britského Kongresu odborových svazů (Trade Union Congress, TUC) představujícího jakousi zastřešující odborovou centrálu při tripartitních jednáních s vládou. TUC zaujímal tradičně opatrný a zdrženlivý postoj a vůči Thatcherové se choval servilně (jak už to tak bývá). Mezi jeho vedením a NUM panovaly dlouhodobě chladné vztahy kvůli vzájemným osobním antipatiím se Scargillem i dědičným sporům táhnoucím se snad už od velké hornické stávky v roce 1926, kterou TUC po několika dnech zradil. Scargill jej z jakési hrdosti v roce 1984 nikdy oficiálně nepožádal o podporu, i když na ní ve skutečnosti od počátku spoléhal, což se ukázalo jako dvojitá chyba – TUC nakonec odmítl hornickou stávku podpořit s výmluvou na neuspořádané celostátní hlasování a horníky tak opět zradil. Podporu horníkům sice vyslovily tradičně spojenecké odbory železničních a přístavních dělníků, na rozdíl od roku 1972 se však nepřipojily k solidární stávce. Odradila je opět nová restriktivní legislativa z let 1980/1982⁹, která zakazovala tyto tzv. sekundární stávky, za které hrozily odborovým organizacím milionové pokuty. V létě nakonec proběhly několikatýdenní stávky přístavních dělníků v docích, přepravu uhlí to však neohrozilo. Odbory elektrárenských dělníků odmítly podpořit hornickou stávku úplně a dělníci v ocelárnách (které představovaly dalšího důležitého odběratele uhlí) se k ní nepřipojili kvůli obavám ze ztráty zaměstnání po nedávné drastické redukci pracovních míst.

Stávku navíc nedokázala jasně podpořit ani opoziční sociálnědemokratická Labour Party, která byla v této otázce rozdělená. Stranický establishment se obával ztráty politických bodů, pokud by strana byla spojována s dělnickými radikály. Labouristický předseda Neil Kinnock pocházející sám z hornické rodiny byl sice kritický vůči postupu vlády a policejnímu násilí, od akcí Scargilla i NUM se však veřejně distancoval a prakticky převzal rétoriku pravicových médií, když kritizoval neuspořádané celostátní hlasování o stávce i násilné střety protestujících se stávkokazy. Stávkující horníky přijel osobně podpořit až v lednu 1985 s trapnou výmluvou, že dříve neměl čas.

Podle Callinicose se Scargill a vedení NUM dopustili hlavního omylu tím, že se spoléhali pouze na podporu byrokratických vedení odborů a parlamentní Labour Party namísto toho, aby se pokusili o masovou kampaň mezi samotnými pracujícími napříč dělnickou třídou. Radikální socialistické organizace jako Socialist Workers Party (SWP) si toho byly jasně vědomy a pokoušely se zmobilizovat široké lidové masy aktivismem zdola.

Vedle zrady labouristů a odborových funkcionářů tak hornickou stávku provázela na druhé straně i úžasná vlna solidarity. Jen díky ní nakonec vydrželi stávkující horníci vzdorovat ve svém hrdinném zápase celý jeden rok. Po celou tu dobu se stávkující a jejich rodiny museli obejít bez mzdy – odborové organizace vyplácely svým členům ze společné pokladny příspěvky, tzv. stávkovné, které se na začátku pohybovalo kolem 15 liber měsíčně (odpovídajících dnes po započtení inflace cca 50 – 60 librám, tj. pouhým 1500 Kč), z čehož se vyžít nedalo. V rámci masového hnutí solidarity byly proto po celé zemi pořádány sbírky peněz a potravin pro horníky a jejich rodiny. Zapojili se do něj jednotlivci, aktivistické organizace, odbory z různých odvětví či veřejné instituce; farmáři z Walesu například dodávali hornickým rodinám mléko zdarma a v létě pořádali pro jejich děti prázdninové pobyty. Na podporu horníků vzniklo mnoho aktivistických spolků, jako například feministické sdružení Women Against Pit Closures založené manželkami horníků, které tím vyjadřovaly podporu svým mužům a dodávaly odvahu ostatním strádajícím hornickým rodinám. LGBT aktivisté založili organizace jako Lesbians Against Pit Closures (LAPC) nebo Lesbians and Gays Support the Miners (LGSM).

Do hnutí solidarity se ve velké míře zapojily i přední britské hudební skupiny. Slavná levicová punková skupina The Clash uspořádala několik benefičních koncertů, další se pak zapojily do benefičního projektu Music for Miners (například New Order). Různí umělci rovněž reflektovali hornickou stávku ve své tvorbě, z hudebníků například Sting, The Smiths (kteří použili v jedné své skladbě zvukovou kulisu hornických protestů), Dire Straits či Manic Street Preachers¹⁰; filmový režisér Ken Loach pak natočil o hornické stávce tři dokumentární filmy.¹¹

Nástroje vládnoucí třídy

Vedení NUM si uvědomovalo, že potřebuje zopakovat úspěšnou celostátně koordinovanou akci jako byla blokáda u Saltley Gate v roce 1972. Jako místo nové rozhodující bitvy byla zvolena koksovna v Orgreave v jižním Yorkshire, kde byl z uhlí vyráběn strategický koks používaný jako palivo pro pece v britských ocelárnách; výpadek jeho dodávek by zastavil provoz celého britského ocelářského průmyslu. Již 30. května zde byl při blokádě policií zadržen samotný předseda odborů NUM Scargill a na 18. června sem pak vedení NUM svolalo celostátní demonstraci. Rozhodující bitvu se zde však rozhodla svést i britská policie, která sem povolala posily z celé země s cílem zasadit protestujícím drtivou lekci a pomstít se za potupu u Saltley Gate – proti 5 tisícům demonstrantů zde bylo nasazeno 6 tisíc policistů včetně těžkooděnců a jízdních oddílů, kteří proti neozbrojeným civilistům zasáhli s nebývalou brutalitou. Výsledkem bylo celkem 123 zraněných včetně samotného Scargilla, který musel být hospitalizován s mnohočetnými zraněními. Právnička Gareth Peirce výstižně popsala britskou policii jako „stálou armádu, kterou lze nasadit proti civilistům, jejichž shromažďování se nelíbí vysokým policejním důstojníkům. Tato armáda se nikomu nezodpovídá a je cvičena v taktice, která (...) zahrnuje úmyslné mrzačení a zraňování nevinných osob za účelem jejich rozehnání, což je v naprostém rozporu se zákonem.“¹²

Nejděsivější na událostech však bylo to, jak o nich informovala britská média. Veřejnoprávní televize BBC odvysílala hrubě zkreslenou reportáž s natočenými materiály sestříhanými tak, že násilnosti vypadaly jako útok demonstrantů na policii – ti se například házením kamenů pouze bezprostředně bránili nečekanému a životu nebezpečnému nájezdu policejních těžkooděnců na koních, v televizní reportáži však bylo pořadí záběrů převráceno (vedení televize po letech toto pochybení uznalo a omluvilo se za něj). Ve skutečnosti šlo o výtržnictví, ale o policejní výtržnictví.

95 zadržených účastníků protestu následně čelilo trestnímu stíhání za výtržnictví a účast na nepokojích (za kterou v té době hrozil až doživotní trest vězení), v následném soudním procesu však budou v roce 1985 všichni osvobozeni, protože důkazy předložené policií shledá soud za nevěrohodné. Britský právník Michael Mansfield označil proces za „nejhorší hromadné křivé obvinění v této zemi ve 20. století“. V roce 1991 soud nakonec přiznal obětem odškodnění v celkové výši 400 tisíc liber za nezákonné zadržení a stíhání. Šlo o názornou ukázku toho, jak mohou být v liberální demokracii policie a justice snadno zneužity k politickým účelům.

Hrubé zkreslení událostí v Orgreave v britských médiích, kde byli stávkující vykreslováni jako násilníci, způsobilo ztrátu veřejné podpory pro hornickou stávku. Premiérka Thatcherová toho dokázala náležitě politicky využít – den po nepokojích varovala v projevu před „vládou lůzy“ (rule of the mob)¹³ a v projevu 19. července pak v duchu studené války přirovnala svůj boj proti stávce k válce o Falklandy a vůdce stávky za „vnitřní nepřátele“ (the enemy within)¹⁴. Podle průzkumů veřejného mínění z července 1984 nyní stálo 40% britské veřejnosti na straně zaměstnavatele a jen 33 % na straně stávkujících horníků, celých 79 % pak uvedlo, že nesouhlasí s jejich metodami.

Ve stejné době došlo také k definitivnímu rozštěpení odborů NUM, když se regionální organizace v Nottinghamshire odmítající stávku fakticky odtrhla a přestala odvádět členské příspěvky. Za podpory zaměstnavatele NCB následně v roce 1985 založí samostatný odborový svaz Union of Democratic Mineworkers (UDM), čímž NUM ztratí své dosud výlučné postavení v zastupování zaměstnanců, představující tzv. closed shop (kdy bylo dosud běžnou praxí, že v dolech mohli být zaměstnáváni pouze členové NUM).

Klíčová vládní ofenziva se však odehrála na právním poli. Thatcherová a NCB od počátku popíraly legitimitu stávky poukazováním na neuskutečněné celostátní hlasování (o stávce v roce 1972 se však například také nehlasovalo). Věc se nakonec dostala až před britský Nejvyšší soud, který 28. září označil vyhlášení stávky ze strany NUM za protiprávní, protože neuspořádáním hlasování o stávce porušila vlastní stanovy. Z právního hlediska byl tento rozsudek zcela neslýchaný – odbory nebyly sankcionovány z důvodu porušení zákona, ale z důvodu porušení vlastních vnitřních pravidel této nestátní organizace; soud jako by se tak sám pasoval do role orgánu, který může zasahovat do vnitřní demokracie nestátních subjektů. Odborovému svazu NUM bylo následně soudním příkazem uloženo, aby přestal organizovat stávku – protože to odmítl, byl mu soudně obstaven účet a zabaveno 5 milionů liber, což pro něj bylo samozřejmě likvidační.

Mediální obraz NUM následně poškodilo, když byly v jeho účetnictví objeveny mezi jinými i příspěvky od centrální rady odborů SSSR, což bylo v médiích náležitě zveličeno. Pravicová média rozpoutala štvavou kampaň, při které byly odbory označovány za nástroj „komunistického vlivu“ ze zahraničí a Scargill i další vedoucí odboroví funkcionáři byli dokonce obviněni také z tajných vazeb na Kaddáfího režim v Libyi, ačkoli se toto obvinění nikdy nepotvrdilo a pravděpodobně bylo účelově vyfabrikované. Později bude odhaleno, že britská tajná služba MI5 v té době odposlouchávala odborovým předákům telefony.

Znovu se tak potvrdilo, že stát a jeho instituce jsou nástroji mocenské kontroly vládnoucí třídy nad společností.

Porážka stávky

Navzdory ohromnému tlaku ze strany vlády však nebylo na podzim 1984 ještě všechno ztraceno. S blížící se zimou a narůstající spotřebou uhlí se strategická výhoda vracela na stranu stávkujících horníků.

K hornické stávce se navíc chystala připojit i odborová organizace důlních předáků, dozorců a obsluh NACODS – ti až dosud mohli zůstávat během stávky doma na placené překážce v práci, aby byli chráněni před konflikty se stávkujícími horníky, MacGregor je však chtěl přimět k návratu do práce a hrozil outsourcingem těchto služeb. V reakci na to byl 28. září (ve stejný den, kdy vynesl Nejvyšší soud svůj kontroverzní rozsudek) členským hlasováním schválen vstup NACODS do stávky, když pro ní tentokrát hlasovalo celých 81% členů (a byla tedy splněna podmínka 2/3 většiny). Vstupem těchto kvalifikovaných důlních inženýrů do stávky, by se zastavila těžba i ve všech zbylých britských dolech. Po jednáních s NCB však vedení odborů nakonec 24. října zcela nečekaně stávku odvolalo, i když nebyla splněna většina jeho požadavků. Motivy tohoto rozhodnutí nebyly nikdy uspokojivě vysvětleny, představovalo však možná klíčový okamžik pro porážku hornické stávky.

S obstavenými konty došly odborům NUM rychle zdroje, ze kterých mohly vyplácet své stávkující členy. Hornické rodiny tak byly vystaveny existenčním problémům v podobě hrozící ztráty bydlení či nedostatku jídla a tepla, které se s nástupem zimy ještě zhoršovaly. Stávkující horníci se tak postupně začali vracet do práce. Ti zbylí, kteří nadále hrdinně odolávali a zůstávali ve stávce, na ně většinou již ani nepohlíželi jako na zrádce a stávkokazy, kterým je třeba něco vyčítat – stali se oběťmi nelidského systému. Někde však ve vyhrocené atmosféře docházelo k násilným excesům, například když byl 30. listopadu zabit taxikář David Wilkie, který se pokoušel projet skrz blokádu piketů a dovést do práce jednoho stávkokaze – dva stávkující mu hodili na vůz kus betonu, který jej usmrtil. Událost vyvolala po celé zemi vlnu pobouření a stávkující dále ztráceli podporu veřejnosti.

Vládě se za pomoci nahromaděných zásob uhlí podařilo bez větších výpadků přestát zimu a bylo jasné, že stávka byla poražena. Vedení odborů se snažilo na začátku roku 1985 s NCB vyjednat alespoň amnestii pro horníky vyhozené během stávky z práce, MacGregor to však odmítl. Nakonec bylo pouze formálně uzavřeno několik drobných ústupků v podobě oddálení termínu uzavření u několika dolů. 3. března 1985 nakonec vedení NUM odhlasovalo konec stávky, proti se postavily pouze regionální organizace v Yorkshire a Kentu, kde pak stávky trvaly na různých místech ještě několik dní. Takřka přesně po jednom roce stávky se tak horníci vrátili do práce. Navzdory prohře se na pracoviště nevraceli s potupou, ale se vzpřímenou hlavou – vždyť to, co dokázali, nemělo v dějinách dělnického hnutí obdoby. Před vstupy do práce jim ženy rozdávaly na důkaz uznání rudé karafiáty, na mnoha místech jim k tomu hrála dechová hudba. Sám Scargill vedl jednu skupinu horníků zpět do práce za doprovodu hudby tradičních dudáků, na místě však narazil na skupinu posledních stávkujících blokujících i nadále vchod do dolu. Dojat tím učinil donkichotské gesto posledního vzdoru a obrátil se zpět se slovy: „Nikdy nepřekročím picket line!“

Neoliberální peklo

Porážka hornické stávky se nakonec stala jedním z největších triumfů „železné lady“ Margaret Thatcherové, které se podařilo potlačit moc odborů a rozbít jednotu pracující třídy. Samotná hornická stávka na mnoha místech poškodila mezilidské vztahy na pracovišti i mimo něj, spory ohledně připojení se či nepřipojení se, případně pokračování či nepokračování ve stávce, zničily nejedno přátelství či rodinné pouto. Někdejší stávkokazové čelili v následujících letech často šikaně ze strany svých frustrovaných kolegů – je příznačné, že jejich zaměstnavatel NCB, kterému tak dobře posloužili, jim výměnou za jejich loajalitu neposkytl žádnou pomoc například v podobě přeložení na jiné pracoviště. Mnoho demoralizovaných horníků nakonec odvětví dobrovolně samo opustilo výměnou za nabídku zvýšeného odstupného a tempo zavírání dolů tak bylo naopak akcelerováno. Samotný Scargill ztratil mezi dělníky autoritu – když v roce 1986 volal po další hornické stávce, nikdo jej již nebral vážně.

Vláda Margaret Thatcherová tak v následujících letech z ekonomických důvodů uzavřela většinu britských uhelných dolů, přičemž se zdaleka nezastavila u avizovaných 20. Když v roce 1994 vláda Johna Majora zprivatizovala zbylé britské doly, zůstávalo jich v provozu již pouhých 16 ze 170 v roce 1983. Původní obavy horníků se ukázaly jako oprávněné. Z dotčených regionů se staly vyloučené lokality s nedostatkem pracovních míst a jejich obyvatelé byli vládou hozeni přes palubu, tradičně pospolité místní komunity se vlivem ekonomické migrace rozpadly. Region jižní Yorkshire, který byl srdcem britského hornictví, je dnes jedním z nejchudších regionů Spojeného království. Podobné obrázky ostatně můžeme pozorovat v celém západním světě, včetně České republiky.

80. léta znamenala upevnění neoliberálního diskurzu nejen ve Spojeném království, ale i po celém světě. Organizované dělnické hnutí utrpělo devastující ránu, ze které se prakticky dodnes nevzpamatovalo. Vedle právního a institucionálního omezení moci odborů došlo k celkovému strukturálnímu oslabení kolektivní moci. Události jako porážka hornické stávky ve Velké Británii nebo stávky letových dispečerů v USA v roce 1981 způsobily typický tzv. demonstrativní efekt, kdy jeden viditelný příklad ovlivní chování a rozhodování většiny společnosti. Demoralizace se tak projevila u pracujících napříč odvětvími a promítla se například v poklesu počtu stávek a dalších organizovaných akcí, stejně jako i na samotné členské základně odborů. Pocit beznaděje a marnosti se u některých přelil v skeptický cynismus; jednota dělnické třídy byla rozložena, když většina pracujících sleduje pouze vlastní ekonomické zájmy a oddává se raději zábavě poskytované konzumní kulturou. Neoliberální diskurz přijaly jako nezpochybnitelnou pravdu dokonce i sociálnědemokratické strany, což šlo ve Spojeném království názorně sledovat na programu tzv. třetí cesty za Tonyho Blaira – když se v roce 1997 dostali labouristé po dlouhých 18 letech zpátky k vládě, v podstatě jen dokončili thatcheristický program například privatizací ocelářského průmyslu British Steel.

Inspirace a poučení

Pracující třída však nevymizela a ani odbory nezkolabovaly úplně, pouze jim chybí jasná politická vize a strategie. Z hornické stávky v letech 1984 - 1985 se při tom můžeme poučit – inspirovat se jejími úspěchy a vyvarovat se opakování stejných chyb.

Neúspěch stávky se všemi následky bývá vyčítán především předsedovi odborů NUM Arthuru Scargillovi. Ten dle většiny dnešních komentářů svou neústupností, konfliktní povahou a sérií špatných rozhodnutí v konečném důsledku poškodil zájmy britského dělnického hnutí a paradoxně naopak urychlil jeho mocenský úpadek. To je však příliš jednostranný výklad událostí, který je spíše výkladem historie vítězi. Scargill bezesporu byl a je kontroverzní a komplikovanou osobností, Callinicos si jej však cenil jako nejbojovnějšího představitele dělnického hnutí, který se nebál radikální rétoriky ani přímé konfrontace. O jeho schopnostech ostatně svědčí fakt, že dokázal zmobilizovat 142 tisíc členů hornických odborů NUM, kteří byli ochotni stávkovat celý jeden rok navzdory těžkému strádání. Kdyby v tomto byli všichni odboroví funkcionáři jako Scargill, odbory by mocenský souboj s vládnoucím neoliberalismem pravděpodobně vyhrály.

Mezi Scargillovy nejviditelnější nedostatky na druhé straně patřila například jeho neuvědomělost v zahraniční politice, ve které byl orientován na neostalinistický SSSR a v duchu jeho propagandy mimo jiné schvaloval sovětskou imperialistickou invazi do Afghánistánu coby nutnou obranu nebo označoval polské nezávislé odborové hnutí Solidarita za „antisocialistickou sílu“ (čímž si mimochodem znepřátelil polské imigranty, kteří tvořili významnou část britských horníků).

Scargillovou hlavní slabinou však bylo, že se nikdy nedokázal oprostit od byrokratického způsobu myšlení odborového funkcionáře. Jak již bylo řečeno výše, jeho největší chybou v roce 1984 bylo to, že se mylně spoléhal pouze na podporu vedení ostatních odborových organizací namísto toho, aby se pokusil získat na svou stranu samotné příslušníky pracující třídy kampaní zdola. I v rámci samotného odborového svazu NUM uplatňoval typicky byrokratický styl vedení a nerozvíjel demokratické rozhodování; problémem nebylo neuspořádání referenda o stávce, ale to, že nedokázal vybudovat celonárodní demokratickou strukturu v podobě akčních výborů či svolaných shromáždění, ve kterých by při každodenních demokratických diskuzích a střetávání názorů vykrystalizovala shoda na potřebě jednoty pracujících ve stávce. Scargill zkrátka nebyl žádným socialistickým revolucionářem uvědomujícím si potřebu společenské samosprávy, ale stále jen oním klasickým odborovým funkcionářem spoléhajícím se pouze na byrokratické vedení a v duchu reformismu na podporu sociálnědemokratické strany na omezeném prostoru parlamentního boje. Krach hornické stávky 1984/1985 je tak jen dalším z dlouhé řady omylů v této linii myšlení.

V neposlední řadě pak byl postup vlády Margaret Thatcherové proti stávce názornou ukázkou toho, jakými mocnými nástroji disponuje vládnoucí třída a jí ovládaný stát označující se za liberální demokracii. Je dobré si díky tomu uvědomit, proti jakému nepříteli socialistické hnutí stojí – tento nepřítel nás drtivě převyšuje ekonomickou i represivní mocí a půjde porazit pouze masovým hnutím uvědomělých příslušníků pracující třídy organizovaným zdola. Jestli nás v tom může hornická stávka v letech 1984/1985 něčím inspirovat, tak především onou úžasnou odvahou a vzájemnou solidaritou pracujících. Jen díky tomu dokázalo 142 tisíc horníků stávkovat celý jeden rok – ve výsledku způsobili svému zaměstnavateli ekonomické ztráty odpovídající 26 milionům individuálních pracovních dní, což nemá pravděpodobně co do rozsahu v lidské historii obdoby.

Doporučená literatura:

Tony Cliff: Patterns of mass strike, 1985. Dostupné nawww.marxists.org

Alex Callinicos, Mike Simons: The Great Strike, 1985. Dostupné nawww.marxists.org

1Viz statistická data na stránkách britské vládyhttps://www.gov.uk/government/statistical-data-sets/historical-coal-data-coal-production-availability-and-consumption

2Tony Cliff: Patterns of Mass Strike (část Background to the 1972 miner’s strike). Dostupné na www.marxists.org

3V roce 1973 byl založen pravicový think tank Selsdon Group a ideje zformulovány v jeho základajícím manifestu. Text dostupný nahttps://www.selsdongroup.co.uk/manifesto

4BBC: „Cabinet papers reveal 'secret coal pits closure plan'“.https://www.bbc.com/news/uk-25549596

5Podle údajů People’s History Museum,https://phm.org.uk/blogposts/miners-strike-1984-to-1985/

6Text zprávy dostupný například nahttps://www.margaretthatcher.org/document/110795

7Social Security Act 1980

8Alex Callinicos, Mike Simons: The Great Strike, 1985. Dostupné nawww.marxists.org

9Employment Act 1980 a Employment Act 1982

10Sting: We Work the Black Seam (1985); The Smiths: Last Night I Dreamt That Somebody Loved Me (ve verzi na albu Strangeways, Here We Come, 1987); Dire Straits: Iron Hand (1991); Manic Street Preachers: A Design for Life (1996)

11Which Side Are You On? (1984), End of the Battle... Not the End of the War? (1985) a The Arthur Legend (1991)

12Gareth Peirce: How they rewrote the law at Orgreave. The Guardian, 12. srpna 1985

13Text projevu nahttps://www.margaretthatcher.org/document/105691

14Text projevu nahttps://www.margaretthatcher.org/document/105563